Václav Marhoul : Kočovníci věčně touha,

Polovina 19.stoleti....Na rozhraní dnešního Švédska a Norska, daleko na Severu pasou po staletí svá stáda Laponci,(dami si říkají Samove), Myslí si, že pastvu mají po zaplacení mirneho polatku zajištěnou na věky...Schranuji staré pergameny...Ackoli vetsinou gramotní, neumí ale cist starý švabach a tak nevi, co je tam bapsano..Harantuji toho mn podminek...Nebot predpoklada, ze bude miz na zimu, kdy ustanou polni prace, pracovniohem méně... Zároveň se v oblasti zacinaji usazovat chudi zemědělci, kteri hledají i v těchto nehostinných koncinach moznost se usadit... Zemědělství na Severu neni žádná legrace, nejvetsim nepritelem jsouletni mrazy...Ale uemedelci jsou tvrdi muzí i ženy..Majitel jim umožňuje usazování za vyhodnych podminek, neboť předpokládá, zez v zimě bide mít pracovni sílu na kácení s přibližování dřeva, ktere chystá ve velkém rozsahu.. Střet s Laponci je nevyhnutelny, ale Sámové tahají za kratší konec provazu...V knize je popisovan i všední zivot jak Laponcu, tak onech zemědělců...Snadne to nemeli jedni ani druzi..Zajimal jsem se, jak je to zefy dnes...Kocovnym pastevectvim se uabyva asi fesetina Laponcu, kteří maji ve vsech statech (Svedsko, Finsko, Norsko) kde žijí krome Ruska autonomno parlamenty...Pastevci jsou ale ohrozovani předpisy o "prdeni dobytka" a eutrofigaci pudy k omezeni velikosti stad, což by ovsem ohrozilo rentabilitu teto cinnosti a vedlo k uplnemu uaniku kocovneho pastevectvi...Tak se "svet meni, a prece beze zmrny trva"