Hrudkovny

V nedávné době publikoval Čerf článek o vzpomínkové knize Miroslava Hornička Saze na hrusce, kde slavný herec mj. popisuje, jak v dětství jedl sladké hrušky a nevadilo mu, že jsou pokryté saze i z blízké Škodovky... To mi připomnělo... Hrudkovny
 v Ejpovicich.... U Ejpovic (ves u Rokycan blízko mého rodiště) se v 50. letech z důvodu jakési snahy o soběstačnost těžila velice nekvalitni zelezná ruda... Mimochodem, po skončení těžby byla do dolů zavedena voda z blízké říčky Klabavky a vzniklo solidní jezero ke koupání, kde se i surfuje, chytají ryby apod. a dokonce zde probíhaly potápěčské pokusy s kesonovymi zvony, hloubka až 60 metrů. V poslední době ale zlobí vodní květ... Ale to jsem odbočil. Ta nekvalitní ruda se misila s kvalitní rudou dovazenou z Kriveho rogu v závodě v sousední vesnici Dýšina, provádělose tzv. hrudkovani.. Tak, byť si to sám nepomatuji, se má rodná ves a vesnice okolní pokrývaly vrstvou jemného černého prachu a dříve atraktivní rekreační a turistická oblast poblíž Plzně svou přitažlivost ztratila.. Černý prach se prý usazoval všude... Naštěstí v roce 1968, když mi byly 2 roky, bylo hrudkovani zastaveno.. Zavod si ponechal název Rudné a nerudne doly Ejpovice, ale v bývalých dýšinskuch hrudkovnach se začaly  nanášením pryskyřic na skelet ze skelnych vláken vyrábět laminátové vyrobky. Na střední škole jsem tam byl jednou na praxi.... Pachlo to tam dost, ale v okolí nebylo už cítit nic a bylo to lepší a smysluplnejsi než ona hrudkovaci výroba. A obce v okolí Plzně zas začaly plnit svou funkci jako turistické a rekreační zázemí Plzně a i stali obyvatelé žili v pěkném prostředí krásné krajiny.. A jezero je snad nakonec možná jediným smysluplným výtěžkem nesmyslné výroby z 50. let...